Bohuslav Reynek


SAMOTA

Samota jest dívka, která má oči jako lampy rozžhaveny touhou a vlasy předlouhé a černé smutkem. Jest žertvou na oltáři chrámu Ticha, jehož základové jsou z bolestí a zdi, žebra, klenby a věž z nadějí a rozbité vitraje z útěch. Sama pak též jest ticha jako perla, a byť byla spalována, skoná teprve v Den poslední. A takovýto chrám chová každý ve své duši, kdo poznal, že jest sám, podle obrazu Toho, Jenž Jest. V každém tom chrámě, jako v arše na vodách opuštění, jsou duše zvířat, a věrně se klanějí Tvůrci. Vedle žertvené dívky pak jest z jedné strany Anděl, z druhé Satan zápasí o ni, někdy podléhá ten, podruhé onen, ale druh druha zahubiti nemůže.

(Rybí šupiny, 1922)


ÚZKOST

V tmách ozvalo se zalkání,
smrt černé kočky volat slyším,
jíž nikdo živý nepomáhá.

Strast k srdci se mi naklání,
tvář bledne hlubinám i výším
a někdo na ruku mi sahá:

mám bílé kotě na dlani,
oddané důvěře a tiším,
květ oblaku a hrstku blaha...

Jsme dvěma ostny prokláni,
smrt útočištěm je vždy bližším,
naděje jako smrt je naha,

kdo kterou spíše oděje?
Cos trne v každém setkání
nás, smrti, nás a naděje.


/ / /

Duši hostí listopad
chudobou a písní deště.
Mráz už z opuštěných lad
zavolal, a nejde ještě.

Vítr klepe na vod sklo.
Světlo mezi dvěma mraky
jako klíč se zablesklo,
tajemný a křivolaký.

Brána tmy se zachvěla.
Oblak po oblaku sahá.
Svítí v dlani anděla
děsem zkřivený klíč blaha.

(Setba samot, 1936)


O KOLEDĚ

Vytušenou přítomností
samota se prolíná.
Přílivu jest hodina
dalekých a plachých hostí.

Ořechy jsou na ubruse.
Kočky stín ztich na stěně.
Prosvítají růměně
tváře jablek, zimní, rusé.

Nepřítomní zapomněli.
Stesk už mnohých nehledá.
Jizbou voní koleda.
Nezření se o ni dělí.

Přístav utajených říší
čekání tmu odívá
v slibů roucha zářivá.
Kdo je sám, vždy kroky slyší.

(Pieta, 1940)


STOPA

Zachvěl se krajem první sníh,
veliké hvězdy do haluzí kreslí.
Slibuje radost dětských Půlnočních
těm, kteří tíhu touhy nesli.

Díváš se. Duše neví kam,
v plachosti pátrá, popaměti kráčí,
vrací se věrně k žalu pasekám
po vůni listí, po pěšince ptačí.

Pěšinka ptačí náhle ustává,
pták vznesl se a zůstala jen bílá,
bolestná krása, divá dálava,
v níž stopa Návratu se objevila.

(Podzimní motýli, 1946)


STÍNY

Opředlo pavučí vlaštovek hnízda
(na prsou odnesly nám jitřní rdění),
zčernalá lampa šeptá a hvízdá
o setmění a rozzáření.

Chlév jitřní, tma je odlesky zkvetlá,
tu otep svitne, tu jesle, tu hlava,
kol beder krav lnou stíny a světla,
jsou jako telátka tmavá a plavá.

Do slámy lehají pod černé žlaby,
důvěrně tulí se v crkotu mléka.
(Rezavá kočka, již pěna vábí,
přede a hledí, líže se, čeká.)

Tma je, v ní lampa, sloupy se tratí
ve třpytu rohů, koutů zastínění.
Smrtelným očím těžko rozeznati,
co zemí jest, a co již není.

(Sníh na zápraží, 1969)


RUE L ...

Den není daleko.
Zamženou ulicí
jdou děti pro mléko.
Neznají denici.

Jsou ráji nablízku,
netouží po ráji.
Po zlatém penízku
si z oken loupají.

Ulice zhasíná
se světly v dlaních dětí.
Ztrácí se krajina
do zásvětí.

Nám ještě zbyly tu
dva v oknech oboly
v mlhavém úsvitu,
v ulice údolí.

Ty už si odnesem
do dálky zakleté
za vodou, za lesem,
v šepotu: lait, Lethe...

(Mráz v okně, 1969)


SVATÝ MARTIN

Sníh na plášti, sníh na plotě,
led ve vlasech a na kůži,
na naději, na nahotě.
Na zakletém dnů záluží.

Sníh padá na hlad člověka
a na kameny vystydlé.
Na hlavu psa, jenž neštěká,
do peří vrabcům na bidle.

Mrak slíbil. Teď se chumelí.
Sníh odívá a nehřeje.
Noc. Naděje se otměly.
Sníh voní. Voní naděje.

Půl pláště. Visí kde visí.
Na žeber mříži. Na kosti.
Na zakopané radosti.
Půl pláště. Radost najdi si.

Prst bílý píše na střechy
váhavé zvěsti o ráji.
Na přeťatý plášť útěchy
žebráci hustě padají.


ODLET VLAŠTOVEK

Odletají vlaštovice,
mlh a strnisk temné svíce,
šípy černých plamenů.
Pod střechou a nad pěšinou
v krvi namočenou třtinou
kreslí Amen na stěnu.

Oči léta. Bolí. Hynou.

Nevzpomínej. Vzpomenu.

Uletěly. Už ne naše,
hřeby v očích Tobiáše,
stébla z hnízda, střepy z bláta,
touha v síti stínů jatá.

V tůni ryba uzdravení.

Tma je v síti. Ryba není.

Odletěly. V polích stohy
sezlátly a v chlévech stlaní,
Ezaunovo požehnání,
hrstě slámy v přítmí dlani.
Osiřely v chlévech rohy,
pokácené otazníky
na čele krav, křivé dýky,
půlměsíce zjizvené.

Lampy zhaslé. Ještě ne.

Ztuhlé lokte rohů v stáji
nikoho neobjímají,
po někom se ještě ptají.
Bílá světla spadaná,
sliby stydlé do rána
v slámě s otlučenou duší.

Němota, jež z kleneb stéká,
sloupů s košilemi z mléka,
sloupů v plášti z plísně muší.

Sloupů stromů. V ráji kvetly.
Čekají, až zima setlí.

Čekají, až zkameněly.

Čekají. Už na anděly.

(Odlet vlaštovek, 1969-1971, 1980s)

@

Vrh křídel
antologie české poezie – úvodní strana